Říka se, že lidská kůže je odrazem našeho zdraví. Pokud žijeme zdravě máme krásnou, pevnou kůži, kterou je radost ukázat. Pokud jsme však ve stresu, nedbáme na sebe, kouříme nebo konzumujeme alkohol ve větší míře občas se může stát, že se to projeví na venek. V některých případech se však o své tělo můžeme starat sebevíc a můžeme mu věnovat neskutečnou péči, ale stejně dostaneme nějaké to kožní onemocnění. Proč? Protože je to dědičné.
Genetika je někdy nepříjemná věc, ale co s tím můžeme dělat. Prostě se občas s danou nemocí musíme smířit. O to horší to je, když se jedná o lupénku. Údajně postihuje tři procenta populace, jaké štěstí, když je člověk ten vyvolený. Objevuje se ve dvou vlnách. Ta první přichází v pubertě, ve věku 16-22 let. Ta druhá pak kolem 60 roku života.
O této nemoci se píše jako by šlo o něco nezávažného. To ve své podstatě ani nejde, pokud se nejedná o příliš těžký případ. Jde o autoimunitní onemocnění, které se projevuje zarudnutím kůže a zrychlenou tvorbou kožních buněk. Tyto buňky tedy nestíhají dozrát, a proto se také odlupují ve formě šupin. Nemoc se objevuje ve vlasové části pokožky. Tedy hlava, podbřišek, ale také na loktech a kolenou.
Pokud se na tuto nemoc podíváme vcelku nejde o nic strašného. Máme ekzémy ve vlasech, na kolenou a loktech. To nezní tak strašně. Taky nejde ani tak o zdravotní problémy jako spíš o společenské stigma. Není nic příjemného, když se člověk ráno vzbudí a má podestýlku na polštáři plnou kůže z vlastní hlavy. Vezme si člověk černé triko a během chvíle je černé tričko zasypáno naší mrtvou kůži.
Nechat se ostříhat není taky zrovna příjemné, když se ostatní neustále ptají, jak to že má člověk tolik špíny na ramenou a co to má v těch vlasech. S lupénkou je to tak neustálý boj, kdy musíme přijmout střídmost abychom ji nenechali vyhrát.