Pro velkou část z nás je nedílnou součástí cestování i ochutnávání místních specialit. Ať již jsme v různých koutech naší země nebo u našich blízkých sousedů nebo v zemích exotických, kde se setkáváme s věcmi k jídlu nevídanými.
Někdo to má opravdu jako koníček a snaží se sehnat místní recepty a nakoupit si ingredience, aby si mohl podobnou dobrotu uvařit i doma. Jiný si chce jen vyzkoušet, co jeho žaludek snese a pochlubit se pak před známými, co že to všechno ochutnal (a nafotil).
Všichni víme, co na nás v exotických zemích může čekat. Budeme-li se pohybovat po Asii nebo Jižní Americe, můžeme ochutnat z nabídky všemožných pražených, smažených, zapékaných, sušených nebo i živých červů, pavouků, kobylek, hadů, brouků a jiných tvorů. Slabé povahy se místních tržištím a stánkům s občerstvením raději vyhnou.
Osobně jsem měla možnost ochutnat pouze pražené kobylky. Dovezl mi je jeden můj mexický známý jako specialitu. Musela jsem se hodně přemáhat, ale poté, co jich přede mnou pár spořádal, jsem se také osmělila. U první jsem ještě otrhala nožičky a tykadla (aby mě neškrábala v krku), u dalších jsem se tím již nezabývala. Chuť měly po limetce a křupaly jako naše bramborové lupínky.
Pro mě musí strava lahodit oku a co má na talíři samo oči, to nepozřu. Také se řídím tím, že člověk by měl jíst hlavně to, co roste a běhá v krajině, kde se narodil. Například slabosti mnoha lidí pro mořské plody absolutně nerozumím. Zkoušela jsem je jíst několikrát, když jsem byla upozorňována, že co nevyzkouším, nemohu hanobit. Ale pro mě je to hnus nad hnus. Vadí mi, i když vedle u stolu někdo srká ústřice. Zvedá se mi z toho žaludek. V českých restauracích poměrně rozšířená chobotnice mi je sympatická v přírodovědných pořadech v televizi. Ale na talíři ji nechci vidět.
To už budu raději vegetarián.